Kněz, který přijal hodnost i kříž

(P. K. Bříza, CSsR - 14. 9. 1926 Krucemburk - 9. prosince 2001 Praha)
text převzat z časopisu Svatá Hora 2002

Když v létě roku 2001 potkal P. Karla Břízu náhodný poutník a pozoroval jeho nachýlenou postavu, těžkou chůzi, namáhavý výstup po schodech k bazilice, možná, že si v duchu řekl: „Chudák!…“ A přece se v tomto nemocném skrýval vzácný člověk, kněz řeholník s tak bohatými osudy, že by to stačilo na dramatický román… Narodil se v Krucemburku na Vysočině v hudebnické rodině, v chlapeckém věku se stal svatohorským ministrantem, po maturitě studentem bohosloví, pak nedobrovolným vojákem s lopatou, tajně svěceným knězem, věrným synem svatého Alfonse, potom také dělníkem, varhaníkem, sbormistrem, učitelem hudby a skladatelem, stavitelem varhan a přítelem mnoha lidí. Posledních dvacet let také tichým trpitelem a poutníkem do nové země a nového nebe. To všechno pojal do svého skromně prožívaného kněžství.

Ale vraťme se k jeho mládí. Po zrušení klášterů v roce 1950 a odvodu k pomocným technickým praporům musel dokončovat svá studia za mimořádných okolností, protože seminář zrušili, když byl ve čtvrtém ročníku. Při hrubých stavařských pracích na středním Slovensku, ve velké partě bohoslovců i kněží profesorů, kteří s nimi sdíleli stejný osud, se po dřině na stavbě ještě učil a vytrvale připravoval, takže 15. září 1951 při mimořádné dovolené byl tajně vysvěcen na kněze s P. Břetislavem Vaňkem. Celých 17 let se o tom nesměl nikdo dovědět. Potom následovaly roky, které se vůbec nedají nazvat normální kněžskou činností, ale spíše duchovním dobrodružstvím. Když se velení pracovních jednotek nepodařilo rotu kněží a bohoslovců přeškolit, propustili všechny k 31. prosinci 1953 do civilu. P. Karel, který musel neustále vystupovat jako bohoslovec, si našel práci u lesů v Oslavanech, kde jeho kamarád působil v duchovní správě. Po náročné práci v lese hrával na varhany v místním kostele, řídil pěvecký sbor a vedl si při tom tak dobře, že jej tajná policie donutila opustit toto městečko, známé jako „rudé“. Nezbylo, než se vrátit do rodného Krucemburku a tam si najít zaměstnání. Samozřejmě ani doma nezanedbával varhany či sbor k radosti místních věřících.

Za Dubčekovy éry jej spolubratři povolali na Svatou Horu, kde se vytvořila malá komunita redemptoristů: P. František Líkař, P. Emanuel Houska, P. Břetislav Vaněk, br. Dominik Fiala a P. Karel jako varhaník a sbormistr. V té době byl duchovním správcem na Svaté Hoře P. Karel Olšar, s nímž naši bratři výborně vycházeli. P. Bříza se ujal zase zpěváků a varhan. Tehdy vyučil řadu mladých lidí na varhany, kteří později prokázali mariánské svatyni cenné služby. Když v roce 1972 došlo na Svaté Hoře k personální změně, museli naši spolubratři postupně opouštět svá místa a jít do diecéze. P. Karel šel jako poslední v roce 1973 a znovu se vrátil do Krucemburku. Tam si našel práci v dřevařském závodě. V té době, kromě hraní na varhany v místním kostele a vedení sboru, stavěl s šikovnými řemeslníky varhany. On se totiž už od studií zabýval technikou stavby varhan. Podle jeho vlastního svědectví vyrobil celkem 11 nástrojů, které slouží v kostelech na různých místech republiky.

Ale právě tehdy, uprostřed velmi užitečné činnosti, začala bolestná část jeho životní cesty. Během několika měsíců jej postihly dvě mrtvice a zdálo se, že už se nikdy nevrátí ke hraní ani ke stavbě varhan. On však v sobě sebral všechnu energii, začal cvičit, chodit do kopce k farnímu kostelu v Krucemburku a kupodivu se mu vrátilo tolik schopností, že mohl zase hrát, řídit sbor, i když všechno s obtížemi.

Do toho přišel rok 1989 a za dva roky na to se P. Karel už potřetí vrací na Svatou Horu. S velkým elánem znovu postavil své varhany, dal dohromady sbor, učil mládež. Ve volných chvílích skládal lehčí doprovody ke kostelním písním, potom všechno expedoval – prostě žil svou muzikou. Při tom byl činný i v komunitě jako věrný služebník Panny Marie. Ale málokdo věděl, že jej léta trápily bércové vředy, bolesti v chodidlech a jiné nemoci, kterých se do smrti nezbavil. Obdivuhodné bylo, jak trpělivě snášel tato skrytá trápení, nenaříkal a naopak při společném posezení dovedl mistrně vyprávět různé vtípky, které by rozesmály i zarytého pesimistu. Léta jsem měl pokoj vedle místnosti, kde u varhan trávil dlouhé hodiny se svými žáky a poslouchal jejich muzikantské pokusy. Žasl jsem nad jeho trpělivostí a klidem. Jen občas jsem zaslechl výkřik: „Co to tam hraješ!“ nebo „Hraj fis!“

Z této doby musíme ocenit velkou péči sester Vincentek, které se o něj s láskou staraly a on jim byl za to velice vděčný. Když jsme sestry ztratili, nezbylo nám, než jeho i další nemocné svěřit personálu v kněžském domově ve Staré Boleslavi. Tam došlo k závěru jeho bohatého života: pád, zlomená noha v krčku, pooperační komplikace, převoz do Prahy na Homolku a měsíce pokusů jej zachránit. Věřím, že lékaři udělali všechno, co bylo v jejich silách. Jeho stav mi připomínal jedenácté zastavení křížové cesty: naprostá bezmocnost, vnitřní opuštěnost. Až 9. prosinec ukončil jeho trápení.

Ale ta doba nemoci měla ještě dvě skryté bolesti. 15. září měl oslavit s P. Vaňkem 50 let svého kněžství. Oslavu jubilea jsme plánovali na Svaté Hoře. Všechno bylo jinak. Oltářem, kde se konala výroční oběť, bylo jeho nemocniční lůžko, ozdobené jen lékařskými aparáty. 14. října potom slavil 75. narozeniny. Také bez kytic a gratulací. A my ani nevíme, zda rozuměl našim vysloveným přáním.

Za naším milovaným bratrem Karlem zůstal kus nádherné práce, a to nejen hudební, ale i kněžské, protože jeho životní moudrost, rady, upřímné přátelství, trpělivost, věrnost svému povolání i v nejtěžších okolnostech, nacházely u všech jeho známých ocenění, obdiv i lásku. Jeho jméno se bude dál číst v našich kancionálech, ale jistě tím největším oceněním bude zápis v knize života.

Věříme, že Panna Maria, které tak věrně sloužil, jej přijme do sboru vyvolených, kteří zpívají píseň Beránkovu, jistě krásnější než všechna Händelova oratoria. A my z vděčnosti za dar krásného života otce Karla Břízy alespoň v duchu zazpívejme: „Bože, chválíme tebe…“

P. Stanislav Přibyl, CSsR